Pamatuji si to jako dnes. Byl letní horký den a mnoho dětí bylo venku. Já však seděla jako již tradičně za psacím stolem a před sebou měla svou milovanou knížku Školák Kája Mařík. Bylo mi jedenáct let a zrovna jsem byla ponořena do brdských lesů, které byly Kájovým domovem, když mi táta knížku pod nosem sebral a vypoklonkoval mě z bytu ven se slovy, že přeci nebudu sedět doma, když je tam tak hezky.
Žili jsme v paneláku a mě městská zábava na kousku betoného hřiště nezajímala. Sedla jsem si tedy před vchod na obrubník a trucovala. Zpětně bych to možná nazvala být ve správný čas na správném místě, protože zrovna šla kolem spolužačka a přesvědčila mě, ať se s ní jdu projít. A tak jsem zjistila, že pouhých 15 minut od mého bydliště je stáj. Od té doby mě pro změnu museli rodiče přesvědčovat, abych byla doma do tmy. Trávila jsem u koní veškerý volný čas. Pomáhala jsem s úklidem stáje a za odměnu se vždy svezla. Jelikož mé nadšení nepolevovalo, nakonec jsem si na jednom koníkovi z této stáje udělala jezdeckou licenci a mělo to štěstí, že narazila na Ilju. Ilja byl úžasný plnokrevník, jehož dědeček byl slavný Korok. V dostihu se však zranil, a to uzavřelo jako kariéru na ovále. Spolu jsme začali skákat a prožili mnoho nezapomenutelných a emotivně silných okamžiků.
Vysoká škola a následně pracovní povinnosti mě na několik let cestu ke koním uzavřeli, avšak v mém srdci zůstali stále. A tak jsem si v 26 letech po přestěhování z Brna do Prahy k mému snu vrátila a konečně si ho splnila. Jeho jméno je Cris Acobat a musím se přiznat, že vzhledem k mým jezdeckým zkušenostem, jsem si ukrojila příliš velký krajíc chleba a začátky naší spolupráce nebyly snadné. Avšak nic vám nenahradí ty krásné chvíle, kdy si lehnete na deku do výběhu, váš koník k vám přijde, foukne Vám do tváře vlhký teplý vzduch linoucí se mu z nozder a rozverně pohodí hlavou, jako by říkal, že je rád, že jste jeho věrný kamarád.
